Základní škola a Mateřská škola Sepekov

Doufáme, že se při čtení těchto příspěvků budete bavit stejně dobře jako jsme se bavili my, když jsme je zachytili při naší každodenní pouti za věděním.
Pokud se v PERLIČKÁCH některý ze čtenářů pozná, tak úvodem upozorňujeme, že jakákoli autorská práva a z nich plynoucí nároky jsou předem zamítnuty. Také bychom chtěli podotknout, že se nesnažíme nikoho zesměšnit, naopak, chceme jen trošičku okořenit jinak celkem fádní pobyt v našem ústavním zařízení.

Žákyně 8. třídy se při hodině českého jazyka zeptala třídní učitelky, zda si vylepší známku, půjde-li odpoledne vyvenčit jejího milovaného čoklíčka.
Paní učitelka bez zaváhání odpověděla, že pochopitelně ano, ale jen v případě, že dnes bude známkovat Atík.
To v 9. třídě se zase kdosi zeptal jednoho věhlasně známého chovance, jestlipak ví,co se vyrábí z tuku a tento odpověděl: „No přeci sádlo!“
V naší třídě jeden borec proslul větou: „ Vít má keříček života, na kterém měl jednu třešničku, kterou mu sežral špaček.“
No a já, tedy Martin Burkuš, jsem zase, v dobré víře pobavit naši paní učitelku, napsal na místo opravy slohové práce: „Jsem vůl, a proto jsem to napsal blbě“. To se však minulo účinkem. Nejen, že se nikdo nesmál a už vůbec se za břicho nepopadal, jak jsem očekával, ale byl jsem náležitě odměněn - po včerejším rodičáku mě pár dní nepotkáte na facebooku…… :-D.

Andrea Pýchová, 9. třída

"Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro ty, kdo neumějí číst." Goldoni

Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro ty, kdo neumějí číst. Krásný citát, který mluví za všechno. Goldoni, jestliže se tímto citátem řídil, musel mít neobyčejný cit, vztah k maličkostem. Chtěl lidem otevřít oči, aby procitli. Neboť kdo si neváží daru života a dalších ,,drobností“, ten se strašlivě ochuzuje.
Ochuzuje se o tolik krásných chvil radosti a prožitků! Mě samotnou nepotěší nic tolik jako třeba vzpomínka na ty, kteří mě měli ze srdce rádi, vážili si mě nebo mi řekli něco, na co se nezapomíná. Teď se ale vrátím zpět k citátu. Co vlastně znamená? Co tím chtěl autor říct? Pro mě neznamená nic víc než to, že svět nám dává spoustu šancí, nadějí a víry. Je jen na nás, abychom je využili správně!

Kristýna Vlnová, 8. třída

Cestička k domovu

Moje cestička k domovu. Mám toho hodně na srdci.Tolik vzpomínek! Tolik dobrodružství!
Mám ráda procházky po ní. Všímám si i maličkostí. Jak ptáčci krásně a sladce zpívají. Kéž bych tak uměla jejich řeč a mohla si s nimi zazpívat. Je to krása, vnímat všechny ty vůně a zvuky. Jak si vítr pohrává s korunami stromů. Tady se veverka mihne v křoví! Tehdy, jakmile se projdu po té již stařičké cestě, připadá mi svět tak krásný! Na chvíli na nic nemyslím. Zdá se mi, jako by všechna ta krása utichla. Vzápětí zase jako bych slyšela i tenounké mávání motýlích křídel vznášejících se nad zlatými květy pampelišek. Tolik jsme toho spolu zažili, cestičko nejmilejší...

Bohumíra Rybáková, 4. třída

Pozorování poštolek

Na lípě za naším domem se uhnízdily poštolky. Snesly si tam vajíčka a za měsíc se vylíhlo pět mláďátek. Pozorovala jsem je tak často, až jsem jim začala říkat jmény: samička Hedvika, sameček Lois a mláďata Zak, Simona, Píp, Pišta a Fišta. Maminka Hedvika si zřejmě myslila, že je vhodná chvíle naučit se létat. A tak jim ukázala, jak na to. Zak to zkusil první, šlo mu to nádherně. Pak šel na řadu Píp, ale tomu to moc nešlo. Když se vracel, tak mu došly síly a padl k zemi. Hedvika pro něj letěla a metr nad zemí ho chytila. Jeho křídla vlála jako vlajky. Po týdnu létali všichni jako profesionálové. Přišel podzim a poštolky se stěhovaly. Až na jaře se měly vrátit. Běžela jsem za nimi a mávala jsem jim, dokud nezmizely za dalším domem.